Zpracoval: Roman Lipčík

Uveřejněno: MS č. 52/1996

Zatimco ve valasskem Frenstatu rostl budouci vylupek tuzemskych hitparad jmenem Iveta Bartosova, o kousek dal se rodil fenomen, do nejz jeho stoupence nezasvecovala televize ani jina media: z  Valasskeho Mezirici vychazela v puli 80. let jedna zajimavejsi rockova kapela nez druha. Zazarila, obrazila par prehlidek a zpravidla zhasla. Stejny osud potkal i skupinu Slepe strevo. S malym rozdilem - z bezpecnostnich i jinych duvodu kapela zapojila mimikri a promenila se v Mnagu a Zdorp. A pretrvala do dnesnich casu, ba dokonce lze rict, ze v zebriccich vystridala frenstatskou Ivetu. V souvislosti s jejim turne k nejnovejsi desce, obsahujici pisne z fiktivniho filmoveho dokumentu o kapele nazvaneho Happy End, vznikl tento rozhovor s kapelnikem a vyhradnim textarem Petrem Fialou.

Fenomen Valasske Mezirici by jednou stal za dizertaci - vicemene Zapadakov, a prece dal v 80. letech tradicnim hudebnim rockovym lihnim flek radkou slusnych kapel. Mas pro to vysvetleni?

Bylo tam dobre podhoubi. Byl a je tam klub, kde hraval Merta v dobach, kdy nikde jinde nesmel. Byly tam liberalni skoly proti gymplum treba ve Vsetine nebo v Roznove, kde zadne kapely nevznikly. A taky se tam pristehovalo par lidi, kteri tamni scenu rozhybali.

Avsak kdyz se podivame treba na nedavnou CD kompilaci Vesely hrbitov, kterou jsi daval dohromady, zda se, jako kdyby se nekdejsi kosatost redukovala jen na tvoje projekty. Co se dnes deje ve Valmezu?

Figuruju na te desce v mnoha podobach predevsim proto, ze jsem byl jediny, kdo mel nejakou zkusenost se studiem. Ovsem osud kapel z Veseleho hrbitova je priznacny: prakticky vsechny se do roka a do dne rozpadly. Vznikly ale zase jine, coz znamena, ze ve Valmezu a okoli se stale neco deje, jen tam schazi nekdo, kdo by o sobe daval vedet nejak vic.

Cim to?

Doba je jina. Mas k dispozici cely svet, vsechno je rychlejsi. Neni moc casu..

Mnaga a Zdorp zvraty doby prestala...

Meli jsme stesti. A taky nas za komunistu motivovalo, ze tu radost, abychom se rozpadli, jim rozhodne neudelame. Kdyz jsme tedy minuli prvni cil, ktery jsme si pradavno stanovili, totiz vydat desku, namirili jsme k druhemu. Ale v mezidobi jsme vlastne nevedeli, co bude dal, chodili jsme do prace a hudbu jsme meli jen jako konicka. Coz nam zustalo, jen nas ted ten konicek zivi.

V souvislosti s deskou Ryzi zlato jsi mi loni napsal, ze je to pocitove - to cituji - tak trochu navrat k obdobi prvnich dvou desek, ale ze to je na delsi talkshow. Mas ji mit!

Vyvojem v kapele jsme dosli k poznani, ze by bylo dobre, kdyby ve studiu byl nekdo, jehoz slovo bude mit vahu a jehoz si sami budeme vazit. Navic jsi-li pul roku zavreny ve zkusebne, kde delas jen na pisnickach pro desku, muze se ti stat, ze ztratis odstup a udelas treba nejakou zbytecnou aranzerskou hloupost. Vybrali jsme si jako producenta Ivana Krale.

Neni Mnaga tak sehrany strojek, ze kazdy cizi element jej hrozi rozladit?

Stavel se ke sve uloze ryze prakticky. Uz kdyz jsem mu nabizel nase desky, protoze jsem vedel, ze nas prakticky nezna, prohlasil, ze ho to nezajima, ze chce slyset jen nase nove demosnimky. Poslechl si je, rekl nam, kde si mysli, ze jsou moc dlouhe, kde by naopak stalo zato pridat jeste jeden refren, odkud vyhodit zbytecne solo. Zkusili jsme si to podle jeho rad a zpravidla byly ty napady k dobru veci.

V cem tedy spociva onen proklamovany navrat k obdobi prvnich dvou desek?

V navratu k absolutni jednoduchosti. Rychle a jasne par tonu a slov a pryc. V budoucnu jeste min slov a jeste
deravejsi hudbu!

Pred par lety ses dal prave v MS slyset, ze kapela muze snadno podlehnout tlaku penez...

Uz aby to bylo...!

... nebo - muzeme si za to volne dosadit - slavy a je to pritom tak plizive, ze si toho ani nevsimne. Vsimli jste si neceho
takoveho, nebo jste pevni jak ta skala?

Samozrejme ze uplne ne. Dvakrat nebo trikrat jsme uz hrali i na playback, coz jsem si nikdy nedovedl predstavit. Je to ale dobra zkusenost stejne jako kazda jina. Zjistis, ze stredovek porad funguje - sasci vylezou, zahrajou a jdou do kuchyne na drobky. Jinak ale porad delame pisnicky, ktere se v prvni rade musi libit nam. Porad mame slusne nizke sebevedomi. Hodne pisnicek vyhazujeme. Porad jsou v kapele lidi, kterym by lezlo na nervy hrat blbosti. S vydavajici firmou mame dohodu jen o terminu, do kdy musime dodat pasek s hotovym materialem. Vetsinou nevi,
co na nem bude.

Byly uz trenice s firmou ohledne dodaneho materialu?

Jednou jo. Dovezl jsem jim demosnimky pisnicek z Ryziho zlata nahrane jen tak ve zkusebne, ze kterych byli docela smutni. Ale co muzou delat? Hrat nas nenauci, texty za nas nenapisou, musi to nechat na nas a modlit se, aby to nejak dopadlo. Uz jim stejne nikdy zadne demace nedovezu.

Rozhovor, ktery jsi na jare dal Reflexu, konci tam, kde by podle me mel zacinat. Totiz vetou, ze delas hudbu a pises texty, abys nasel azyl pred svetem. Proc hledas azyl pred svetem?

Protoze me svet nekdy pekne sere.

Tolik ti ublizuje, ze pred nim musis hledat azyl?

Ale ne, ja si nemuzu stezovat. Dosahl jsem v zivote neceho, o cem se mi ani nesnilo. Nemel jsem a nemam ambice, jen delam to, co povazuju za spravne, a jde to samo. Vedu pestry a dobrodruzny zivot a tesim se na to, co bude.

Ale nekdy, asi tak dvacetkrat denne, je mi tezko a uzko a podivne. Nelibi se mi zivot v moderni dobe, jsem unaveny z
katastrof a pohrom, ktere uz ani nevnimam. Jsem zklamany obcas sam ze sebe. Atakdal. Tak si nekam zalezu a pisu.
Vykecam se a hned se zaraduju: To ale bude hezka depresivni pisnicka! - A je mi lip... Vetsinou pisu v noci ve zkusebne, hned vsechno tocim na ctyrstopy kazetak, silene kourim a svet je v tu chvili tam, kde ma byt. Nevim, jestli to k necemu je, ty pisnicky. Nevim, jestli ma cenu jednou za rok vyprodukovat kousek umele hmoty, ale je za tim vsim nastesti taky hodne srandy a koneckoncu zivot asi nemuze byt jiny nez banalni. Muzikanti se nekdy trapi, jestli prekonaji svou prvni - druhou, treti... - desku, jestli tech desek prodaji dost, aby stale jeste byli "in". Myslim, ze je to zbytecne. Zas tak o moc opravdu nejde.

Drapkem uviznes, a uz te maji! Jak se vam povedlo vysmeknout se z toho soukoli?

No, zase takovi Timurove nejsme. Ale bydlime na konci sveta, jedno kino, jeden rokac, par znamych, kteri ti vrati zvednuty rypak do patricne polohy, pokud to potrebujes. A nez k nam dorazi nejnovejsi svetove trendy, je pozde - vsechno uz vykradli Prazaci!

Nevalcuje vas ani uspech?

Ne, my jsme vazne docela normalni lidi, magori jako vsichni ostatni. Jsme spokojeni s tim, ze muzeme delat muziku tak, jak si predstavujeme, ze na ni mame cas, ze nemusime hrat patnact koncertu mesicne a k tomu jeste chodit do prace. A jak uz jsem rekl, jsme vuci sobe preventivne skepticti, to hodne pomaha.

Zaznamenali jste uz takovy ten velbloudi hrb popularity - strme nahoru a pak...?

Meli jsme obdobi vetsi slavy, kdy jsme vyprodavali kazdy sal, kam jsme prijeli. Na jedne staci jsme se potkali s jednim ze starsich profesionalnich hudebniku. Nadsene jsme mu licili, jaka je to pohoda, jak jsme stastni... A on povida: "No jo, kluci, hrajte, hrajte, dokud to jde." My tam sedeli a rikali si v duchu: Ty vole, co ty o tom vis, to pujde vzdycky. Do smrti takhle budeme jezdit.... Samozrejme jsme vedeli hovno. Silenstvi opadlo, zvedavci zvedave okukuji jinou kapelu. Ale furt hrajeme kolem stovky koncertu rocne, chodi v prumeru pet set divaku, v Praze vic. Od roku 1991 po kazdem koncertu pridavame a je to porad radost. Nemusime se nikomu vnucovat.

Vystihuje motto z Becketta na desce Ryzi zlato - "Nedotykej se me! Nedivej se na me! Nemluv na me! Zustan se
mnou!" - tvoje dusevni rozpolozeni?

Ano, pane. - Jedine, co me na tom mottu mrzi, je to, ze jsem ho nevymyslel sam. To jsou ty paradoxy.

A do toho stredni vek...

No jo, uz je tu, bohuzel. Vlastne bohudik.

Tak bohu co?

Bohudik. Jsem rad za vsechno, co jsem prozil, ale jednou mi to stacilo. Zas takova pecka to nebyla. Nejsem obdivovatelem kouzelneho mladi - taky to byla spousta pitomeho patosu, kecu o nicem a promarneneho casu po hospodach. Jista davka odporneho malomestactvi mi vyhovuje. Vis, vecni bohemove sedi za oknem kavarny, vedou reci a obcas mozna zavidi takzvanym obycejnym lidem, co cumi na Dallas. Bavi me byt doma.

Co tva zena: Nedotyka se te, nediva se na tebe, nemluvi na tebe, zustava s tebou?

Moje zena ma podobny smysl pro humor jako ja. Nechci tvrdit, ze je to jedina spolecna vlastnost, kterou mame,
mohl bych mluvit o uminenosti, vzteklounstvi a neschopnosti drzet pusu v pravou chvili, ale specialne za tohle jsem
ji vdecny. - Znas ten o plavcikovi?

Coze?

Jak stoji plavcik znudene na plazi a vola megafonem smerem do oceanu: "Halo, halo, devadesat devitko! Uz jste pres hodinu za bojkou! Nechte toho a vratte se! Halo, halo, devadesat devitko! Slysite me?" Prisoura se k nemu jeho kolega a povida: "Co blbnes, vole, dyt mame lodky jenom do sedumdesatky!" "Coze...? Sedesat sestko - nejake problemy?!"

Prazaci vazne vsechno vykradou. Ten jsem uz znal. - Umel by sis predstavit zivot v uplne samote?

Pokud by pri tom bylo par fajn lidi, tak jo.